TC - 2.kapitola

9. prosince 2015 v 10:04 | Ivča (kor Evča) |  The Collector #1

Kapitola 2


Nalezení



Stojím před dvoupatrovým koloniálním domem v tak milém sousedství, že se mi z toho chce zvracet. Na poštovní schránce je napsáno Cooperovi. Jsem na správném místě. Jak bych taky nebyl.
Hlavní dveře jsou natřené rudou barvou. Začnu se usmívat. Zmínil jsem se o své posedlosti rudou barvou? Je to krásný a důvěrný vztah. Nic s takovou barvou prostě nemůže být zlé. Jdu po chodníku, přejedu prsty po dřevě a povzdychnu si. Pak vidím něco, co zničí tu nádhernou chvíli.
Na konci cesty je kočka. Arogantně si vykračuje. Mysleli byste si, že vyhrála Nobelovu cenu. Ale ne. A víte proč? Protože je to zatracená kočka. Pokud byste to nepostřehli. Nenávidím. Kočky. Mám k nim odpor. Mají zatraceně malé zuby a na prstech polštářky. Nevím jak vy, ale nechám si to ujít.
Kočka mě uvidí a převrátí oči. Ano. Přísahám. V hlavě si představuju, že ji hodím přes ulici. Zvednu ruce, jako bych toho dosáhl a zakřičím: "Je to v pohodě!"
Za sebou slyším cvaknutí. Otočím se a vidím starou ženu, která si myslí, že je mladá a ladně projde červenými dveřmi…má na sobě kimono, které ukazuje až příliš z jejích nohou. Vlasy má načesané a je zmalovanější, než Lady Gaga. Nevšimne si mě, zohne se a zvedne ranní noviny.
Díky za pozvání. Prostě vejdu dál.
Protáhnu se okolo ní dovnitř. Určitě něco cítila, ale neviděla. To je mé krytí, takže můžu být kdykoli neviditelný. Je to jediná úžasná schopnost, kterou sběratelé mají, díky našim náramkům.
V domě cítím zápach staroby. Mysleli byste si, že mladá holka nebude smrdět jako dinosaurus, ale ne. Ani zdaleka. Zajímalo by mě, kde má rodiče a proč tady nejsou.
Všude jsou květiny, krajky a vše je nevkusné. Jako by se tady vyzvracela Martha Stewartová a toto po ní zbylo. Zavrtím hlavou. Potřebují tady bytového architekta. Matka by to nikdy nedopustila. Měla vytříbený vkus a táta měl rád Benjamina Franklina. Když myslím na svého otce, vzpomenu si na Tu Noc a žaludek se mi stáhne.
Ze schodů se ozve něčí hlas. Jsem příliš daleko, abych to slyšel, ale vím, že je to ona. Jdu nahoru a představuju si, jaká ta holka bude. Pokud chce Šéf její duši, musí být dost zlá a ty já mám rád. A když jsem byl naživu, většinou jsem dělal špatné věci. A asi proto jsem skončil tady. Většina lidí si myslí, že skončí u toho nahoře, až bude konec. Ale řeknu vám, žijte každý den pro sebe, každý den se oddávejte malým hříchům, které nejsou tak velké a jednoho dne vás pošlu do Pekla. Amen.
Na schodech ze sebe setřesu stín, takže jsem znova viditelný a vzpomínám na všechna pravidla. Nemusím dělat nic, abych nad touto holkou vynesl rozsudek, ale nemůžu jí fyzicky ublížit. Sběrači ví, že ublížení člověku může rozpoutat válku Šéfem a Chlápkem nahoře. Vše mezi tím je poctivá hra. Nejsem moc na vytahování špíny, abych dostal, co chci. Projedu si prsty vlasy. Hra začíná. Otevřu dveře do jejího pokoje…a klesne mi brada.
Ložnici má vymalovanou oslnivě růžovou a na zdech má zářící plakáty. Uprostřed pokoje je královsky velká postel, nad kterou jsou růžová nebesa. Na prošívané dece je tolik polštářů, že musí určitě spát na podlaze. Polička je plná skleněných sošek. Je to pokoj 17 - ti leté holky, která věří, že je stále princezna.
Můj cíl je ke mně zády a mumlá něco do starého telefonu. Samozřejmě je růžový s bílými napodobeninami drahokamů.
"Já vím. Já vím. Zkoušky budou těžké. Jako strašně těžké."
Má trochu jižanský přízvuk, což je trochu roztomilé a netlačím na čas. Šéf mi jasně řekl, že na to mám 10 dní a vždycky to stihnu dříve. Jde o příliš mnoho, abych to posral. Doručím tuto ubohou duši a bude ze mě Rozhodčí duší. Jak řekl Max, budu tak pořád na zemi. A když přemýšlím o tom, že nikdy nenavštívím podsvětí? Je to dost velká motivace.
Jedenkrát zaklepu na dveře a povzdychnu si.
"Nemyslím si, že se do zkoušek vyspím. Pokud nedostanu A, moje babička mě zaživa stáhne z kůže a bude to vypadat jako nehoda."
No tak, všimni si toho. Znova zaklepu a odkašlu si. Holka se otočí. Když ji spatřím, vytřeštím oči. Tuto holku mám přivézt? Vypadá jako porcelánová panenka…rozmlácená ošklivou holí.
Celou si ji prohlédnu: její brýle, kudrnaté blond vlasy, pupínky a postavu, která na 17 - ti letou holku není atraktivní.
"Ach. Ehm. Ježíši. Musím jít. V mém pokoji stojí kluk," řekne do telefonu. Pak tiše řekne: "Ano, velmi. Musím jít. Zavolám ti později." Zavěsí a začne se křenit. Vezme si pramínek vlasů mezi prsty a začne si jej točit okolo prstu. "Ahoj."
"Ahoj," řeknu. "Tvoje babička mě pustila."
"Ach, jo? Pracuješ v lékárně?" Dál se usmívá jako zamilovaný debil. Nemůžu si pomoci a taky se usměju.
"Ne, jsem tady, abych tě viděl," řeknu a zřejmě ji to svrhlo přes okraj. Vytřeští oči a začne se nervózně usmívat. Zavrtím hlavou, ale vůbec to na ni nemá vliv.
"Jsi Charlie?" Kývne a její výraz se změní. Jen trochu, ale i tak. Je překvapená, že znám její jméno. "Právě jsem se tady přistěhoval. Máma zná tvou babičku. Řekla, že bych měl přijít a představit se. Řekla, že bychom si mohli rozumět. Jmenuju se Dante."
Charlie si mě prohlíží modrýma očima za tlustými brýlemi.
"Odkud jsi…Dante?"
"Z Phoenixu." Lhaní mi vždycky šlo snadno. Nesuďte mě.
"Proč jste se přestěhovali do Peachvillu?"
"Máma tady dostala novou práci. Říkala, že se vždycky chtěla přestěhovat do Alabamy. Říkala něco o stromech a podzimu." Tady je tip: přidejte ke lžím detaily, které jsou uvěřitelné.
Kývne, jako kdybych řekl něco hlubokého, pak se otočí a jde k oknu. Poprvé si všimnu, že má na sobě fialové džíny. Můj bože, jako by vyšla z filmu z 80. let. Vlnité vlasy jí sahají k pasu a přemýšlím, že vypadala lépe. Zezadu.
"Nechceš zůstat na snídani, že?" Řekne to pomalu, když čeká, že to odmítnu. Na druhou stranu nevěřím, že to bude tak snadné. Nemůže být zoufalejší. I tak si dám chvíli na rozmyšlenou. Holky mají rády kluky, kteří jsou lhostejní.
"Jo," řeknu co nejležérněji. "Proč ne." Když se otočí, všimnu si, že se červená. "Jsi v pohodě?"
"Ach, jo. Jen když jsem - " Charlie si zakryje tváře rukama.
"Babička skvěle vaří, to je vše."
Celou cestu ze schodů Charlie žvaní. Kývám, usmívám se, kývám, usmívám se, a když se otočí, udělám z ruky pistoli, přiložím si ji ke spánku a stisknu kohoutek. Tato holka touží po pozornosti. Je úžasné, jak si lidé neuvědomují, že jim socializace vůbec nejde.
Všimnu si jejích nohou. Podivně chodí a zajímá mě, jestli je to vrozené, nebo kvůli nehodě, a proč s tím nikdo nic neudělal. Je 21. století. Doktoři umí opravit všechno.
Vejdeme do malé kuchyně s černobílou kachličkovanou podlahou, malým kulatým stolem a skříňkami barvy kočičích zvratků. Ale pak ucítím něco úžasného a nevnímám Charleino žvanění. Slanina. Která se smaží na sporáku. Jo, já vím. Jsem mrtvý. Ale pořád dokážu jíst jako sumo zápasník. A pokud ta dobrota nebude na mém talíři do dvou minut, sním to rovnou z pánve.
Jako na zavolanou vejde do místnosti babička s talířem v ruce. Zarazí se.
"Mmm…vždycky jsem snila o tom, že budu mít na snídani dezert." Babička na mě hledí a hravě se na mě usmívá i botoxem upravenou tváří. Je hubenější, než moje babička, ale její nemravný pohled si získá mou pozornost.
"Babi!" zasténá Charlie a stydí se.
"Dítě," řekne a pořád se na mě dívá: "proč jsi neřekla babičce, že čekáme takového krásného hosta?"
Charlie vrtí hlavou a usmívá se na mě, jako bychom v tom byli společně.
"Toto je Dante. Právě se přistěhoval z Phoenixu. Myslím, že jeho mámu znáš. Nepustila jsi ho dál?"
Babička se pokusí svraštit obočí. Nedělám si s tím starosti. Zvládnu to. "Máma se jmenuje Lisa Walkerová. Setkaly jste se v kostele, asi?" Uhne pohledem a kousne se do rtu. Teď to jen dokončím. "Řekla, že si ji budete pamatovat."
"Ach, ano," řekne pomalu. Dívá se mi do očí, jako kdyby tam byla odpověď. "Ano. Je mi dej chvíli, abych si ji zařadila. Miluju Lisu. Je to úžasná žena."
"Řekla, že asi něco takového řeknete."
S úlevou se na mě usměje a trochu se zasměje.
"Samozřejmě, že si Lisu pamatuju." Ukáže na židle u stolu.
"Sedni si. Sedni si. Musím vás dva nakrmit. Je toho dost pro vás oba. Budeš chodit na Centennialskou střední, že?"
Samozřejmě, že se ptá mě. Otočím hlavu k Charlie. "Budu chodit tam, kam ona."
Charlie otevře pusu. Chvíli jí trvá, aby odpověděla. "Já - chodím na Centennial."
"Jo," řeknu. "Tam půjdu." Babička kývne a položí před nás talíře s vejci a slaninou. Slanina. Posadí se naproti nám a vezme si láhev vody.
"Babi," zeptá se Charlie. "Nebudeš jíst?"
Babička zvedne láhev. "Toto mi stačí."
Charlie se otočí ke mně. "Babička miluje vodu. Myslím to vážně, miluje ji. Říká, že naše těla jsou z ní stvořena, a pokud nebudeme dost pít -"
"Scvrkneme se na sušené hovězí," dořekne babička.
"No," řeknu a myslím si, že je mimo: "každému jeho jest."
"Přesně tak!" křičí babička a z láhve jí vystříkne voda, když se jí rozmáchne.
Nakloním se přes Charlie k talíři a ukousnu si křupavé slaniny. Představuju si, jak se mi rozpouští na jazyku.
Babička si podloží hlavu a má zasněný pohled. "Neviděla jsem takové svaly od chvíle, co jsem potkala Rudyho, dej bůh klid jeho duši." Zdá se, že si mluví sama pro sebe, ale poslouchám ji. "Tmavé vlasy, modré oči a kůže tak opálená, jako by ji políbilo slunce."
Podívám se na Charlie, která si zakývá obličej. "Babi, prosím," prosí ji.
Nevím, na co si ztěžuje. Opravdu začínám mít její babičku rád, i když pochybuju, že ví, jak rozhazuje komplimenty. Popravdě se vsadím, že kdyby uviděla má tetování - draka na zádech, nebo strom vytetovaný od loktu po rameno - otočila by.
Charlie se postaví, jde k babičce a políbí ji na čelo. Zůstane u ní, jako by ji nechtěla opustit. "Uvidíme se po škole," řekne nakonec.
U hlavních dveří si vezme limetkově zelený batoh a přehodí si ho přes rameno. Zašklebím se. Všichni ví, že byste ho neměli nosit na obou ramenou. Vypadáte tak moc nedočkavě.
Charlie se na mě podívá a stiskne rty, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Pak řekne. "Ty, ehm. Chceš, abychom šli společně do školy? Ale nemusíme. Asi musíš jít domů a vzít si věci. Nebo začínáš ve škole až příští semestr."
Připadá mi to, jako by se mě pořád ptala. Křivě se usměju. "Budu hned za tebou." Zakření se jako šílenec a přestanu se usmívat, když vidím, jak je nadšená a červená se. Tak se to stalo.
Postavím se a jdu k babičce. Pohladím ji po zádech a poděkuju jí za snídani. Staří lidé milují fyzický kontakt - ona asi nejvíc.
Zamrká na mě řasami. "Jsi tady vítaný."
Pak ucítím rum. Takže pije, že? Možná by jí tetování nevadila. Prohlédnu si ji a výraz jí poklesne, když si uvědomí, že to vím. Mrknu na ni a stisknu jí rameno. Snažím se jí prozradit svým výrazem, že je její tajemství u mě v bezpečí.
Charlie vyjde ze dveří, usmívá se a září, protože mě viděla se svou babičkou. Je příliš naivní, aby si uvědomila, že je babička opilá a určitě jí to neřeknu. Ještě ne.
Když Charlie vychází ven, zakopne o práh a skoro spadne. Převrátím oči. Jak je možné, že ze všech lidí na světě mám vzít právě její duši?
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 misschka misschka | 9. prosince 2015 v 22:24 | Reagovat

Děkuji za překlad!

2 Lenka Lenka | 11. prosince 2015 v 1:39 | Reagovat

díky za překlad :-)

3 Hana Hana | 2. ledna 2016 v 23:21 | Reagovat

děkuju za kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama