SP - 8.kapitola 1/2

2. září 2015 v 21:08 | Táňa |  Soul Protector - Amanda Leigh Cowley

8.


Úřad



Když jsem v pátek dorazila domů z Elevate, věděla jsem, že nemůžu plýtvat časem. Dan mě viděl, když mi bylo nejhůře, a teď se sním mát setkat, když je mi nejlépe.
Šla jsem do sprchy a dala se do práce. Nejdříve jsem se zbavila všech chloupků. Umyla jsem si vlasy a použila kondicionér, abych dostala pod kontrolu nepoddajné lokny a udržela je tak.
Po sprše jsem použila nejdražší hydratační krém, který jsem si schovávala pro důležité příležitosti. Vytrhala jsem si obočí, opatrně nanesla svůj make-up a udělala si silnější oční linky než normálně. Vyfoukala jsem si vlasy a natočila si je a la Lydia a nakonec použila svůj oblíbený parfém.
Začala jsem se cítit trochu jistěji a přesunula svojí pozornost na skříň. Pořád jsem se nerozhodla, co si vezmu na sebe. Nechtěla jsem si vzít jen tak něco, tak jsem hledala něco uchvacujícího.
Po rozmýšlení, které trvalo snad věčnost, jsem se rozhodla, že to musí být černá. Usadila jsem se před pár džínsů, které mě dělaly štíhlou, černý top a šedou bundu. Inspirovala jsem se Lydií a přidala ještě šálu. Když jsem se postavila před zrcadlo, docela mě potěšilo, jak vypadám.
Vzala jsem boty na vysokém podpatku a zase si je rychle sundala a nahradila je o něco nižším párem - nechtěla jsem si zničit večer bolestí. Posledně, když jsem Dana viděla, nemohla jsem mu věnovat plnou pozornost. Tentokrát jsem to chtěla napravit.
Když jsem o něm přemýšlela, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Nalila jsem si velkou sklenku Pinot Grigio, posadila se na pohovku a čekala.
Dan měl přijít v sedm a celou hodinu, co jsem na něj čekala, jsem se nemohla přestat vrtět. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, zatímco jsem si to všechno rovnala v hlavě. Nebylo to rande, on mě jen bere zaregistrovat se na úřad. Jen formalita, to je vše. Ale nemohla jsem přestat cítit vzrušení, když jsem myslela na to, že ho znovu uvidím. V hlavě jsem si nacvičovala, jak se budu chovat až přijde, co budu říkat a jak se budu usmívat. Věděla jsem, že je mimo mojí ligu, ale nemohla jsem obviňovat tu holku uvnitř sebe, že to chtěla zkusit.
Znovu jsem zkontrolovala hodinky asi po deseti minutách. Nepřekvapovalo mě, že ještě nepřišel, nikdo nikdy nepřijde přesně, jak řekl. Deset minut nebylo nic. Znovu jsem si prošla přivítání, zdokonalovala úsměv a dala si velký hlt vína.
V půl osmé jsem se přemýšlela nad tím, jestli mé hodinky nejdou rychleji. Vyrazila jsem do kuchyně a zkontrolovala čas na troubě. Byl stejný.
V osm hodin jsem měla prázdnou skleničku. Na hrudi se mi usadil těžký pocit zklamání. On nepřišel. Věděla jsem to. Proč mi nezavolal a normálně to nezrušil? Měla jsem Dana za solidního a spolehlivého. No, ukázalo se, že ho doopravdy neznám.
Zvedla jsem prázdnou sklenku, odplahočila se do kuchyně a položila ji vedle dřezu. Povzdychla jsem si a vrátila se k zírání z okna na ulici.Co se dá dělat, Gracie? Najednou jsem se cítila otupěle a znepokojeně.
Potřebovala jsem se cítit lépe, a když jsem zahlédla lednici, věděla jsem, co mi pomůže. Otevřela jsem lednici a vytáhla ji ven, čokoládu poslední záchrany. Rozbalila jsem ji, ukousla si řádku o čtyřech čtverečkách a nechala si ji rozpustit v ústech.
Byl to trochu velký kousek a já nemohla pořádně zavřít pusu. Příliš tvrdý k rozkousání, takže jsem ho musela chvíli cucat, než změknul. Postupně, jak se rozpouštěl na jazyku, ta úžasná chuť mi zaplavila chuťové buňky a já zapomněla, že bych měla být rozčilená. Vsála jsem čokoládu, co mi tekla po bradě.
Probralo mě ostré klepání na dveře. Neozvalo se žádné bzučení z interkomu, takže jsem si myslela, že to je někdo ze sousedů. Paní Logenová si už mockrát zabouchla byt. Stávalo se to tak často, že dala všem sousedům náhradní klíč. Spolkla jsem, co jsem měla v puse, vrátila tabulku čokolády do lednice a šla jsem ke dveřím.
Stiskla jsem kliku a upřela pohled do čtyř stop, jak by měla být vysoká paní Loganová, ale musela jsem zvednout hlavu do šesti stop, abych viděla do tváře Danovi. Měl na sobě zase ten strážcovskej outfit.
"Gracie, omlouvám se. Vím, že jdu pozdě, ale nemohl jsem přijít dříve. Měl jsem práci."
Byla jsem ráda, že se snažil vypadat kajícně. Ale nechtěla jsem mu tak rychle odpustit.
"Mohl jsi zavolat. Dlouho jsem tu čekala." Jako bych měla co dělat jiného.
"Zavolal bych, kdybych mohl. Cítil jsem se hrozně, ale nebyl čas. Znovu spatřili CSP. Ochránce, který volal, řekl, že byli v nepoužívaným skladišti, ale zřejmě zjistili, že na ně jdeme. Než jsme se tam dostali, byli pryč."
Trápilo mě, když neměl na rtech úsměv.
"Nicméně, zdá se, že si našla způsob, jak si zkrátit čas, zatímco jsi na mě čekala."
"Huh?"
"Čokoláda." Ukázal na mě a naznačil ve vzduchu prstem kruh. "Máš ji kolem pusy."
Rychle jsem zvedla ruku, setřela očividný důkaz a nemohla se přestat hihňat. "Oh, sakra, přistižena při činu."
"To je lepší. Nemohl jsem tě vzít na Úřad, když vypadáš jako klaun Coco, že?"
"Oh, půjdeme? Myslela jsem, že už je pozdě."
"Ne, očekávají nás. Stejně jsou v provozu dvacet čtyři hodin denně. Nikdy nezavírají."
Na chvíli se zastavil a podíval se na mě, myslela jsem si, že uvnitř roztaju. Cítila jsem, jak mi horko stoupá do obličeje.
" Natočila sis vlasy."
"Ach... jen mám ráda změnu."
"Vypadá to vážně pěkně."
Cítila jsem, jak ruměnec nabral na síle, byla jsem si jistá, že vypadám jako řepa. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem vyprskla smíchy a zničila tu chvíli.
"Co?" zašklebil se Dan.
"Nic, promiň, neumím přijímat komplimenty."
Pár vteřin studoval můj obličej, pak se zašklebil a zakroutil hlavou.
"Dobrá, musíme jít, mladá dámo. Připravena?"
"Samozřejmě," řekla jsem a popadla kabelku. "Vem mě ke svému šéfovi."
Dan mě táhl k sportovnímu Jaguáru, stojícímu na parkovišti. Stiskl klíč a Jaguár zablikal.
"Tohle?"
"No, není opravdu moje, patří společnosti."
"Nějaké společnosti."
Když Dan vyjel na silnici, měla jsem na jazyku jednu otázku. "Dane, to jsi volal ty do mé práce, že jsem nemocná?"
"Ne, já osobně ne, zavolal jsem na Úřad a jeden SP tam zavolal."
"Oh, díky. Jak ale věděli, kde pracuju?"
Otočil se ke mně a zvedl obočí. "Mají přístup skoro ke všemu."
"Opravdu?"
"Jo, všude mají nějaké kontakty. SP jsou u policie, ve vládě, v nemocnicích... Mají přístup ke všem soukromím souborům a informacím, které jsou pak k dispozici na Úřadě. Občas to přijde vážně vhod."
To místo je čím dál tím víc důmyslnější.

* * *


Po tom, co jsme jeli na sever po M1 asi půl hodiny, Dan vypnul motor. Měli jsme za sebou hlavní silnici a všechno, co jsem viděla, byly jen stromy a pole.
"Už to není daleko," řekl Dan, když zabočil na menší cestu. Nebyla jsem si jistá, kde jsem očekávala, že Úřad bude, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude uprostřed ničeho.
"Docela daleko," řekla jsem a mžourala do tmy na nějaké kamenné stavby, co vypadaly jako opuštěné hospodářské budovy.
"Není to tak zlé. To je ono."
Hledala jsem mezi starými domy cokoliv, co by se podobalo místo, kde se pracuje. "Tady? Děláš s srandu, že jo?"
"Ne, tohle je rozhodně ono," řekl, když jsme začali rychle klesat.
Přišli jsme do slepé uličky k obličejovému snímači na staré kamenné zdi pokryté břečťanem. Dan stiskl tlačítko a otevřel okénko. Vystrčil hlavu z auta a promluvil ke zdi.
"Dan Sullivan s novou registrací. Všechno jasné."
"Dobrý večer, Dane," odpověděl měkký hlas. Rozhlédla jsem se kolem a hledala odkud to přišlo, ale nic jsem neviděla.
K mému úžase se uprostřed zdi začal objevovat nějaký divný vzor. Černé čáry se rychle zvětšily, pak se vytvořila mezera a obě poloviny té zdi se zanořily do bahnité stráně. Před námi byl dlouhý tunel s nízkým osvětlením po jedné straně.
Spadla mi brada a znovu mě znervóznilo, když Dan manévroval autem skrz temnotu.
Otočila jsem se, abych se podívala na kamennou zeď za námi, ale už byla zavřená.
"Nevím, co jsem čekala, ale tohle určitě ne," řekla jsem.
"Docela dobrý, co?" Mohla jsem se soustředit jen na Danovy bílé zuby, když mluvil.
Dívala jsem se znovu dopředu, mhouřila oči a snažila se trochu zorientovat.
Jak jsem zírala skrz matně prosvětlený prostor, uviděla jsem před námi podzemní parkoviště. Bylo tam přibližně čtyřicet zaparkovaných vozidel a asi sto volných míst.
Dan zastavil na rezervovaném místě a oba jsme vystoupili.
Obešel auto a zavřel za mnou dveře, cítila jsem důvěrně známý pocit.
"Gracie, jakmile tě budeme registrovat, bude lepší, když necháš mluvit mě."
"Proč? Co se může stát?"
"Nic moc, je jen jednodušší, když otázky zodpovím já. Vím přesně, co budou chtít slyšet."
"Ach bože, co jsou zač? Začínám se děsit."
"Vůbec se jich nemusíš bát. Říkají si Společníci duší. Nejspíš si o nich slyšela. To jsou ti, co mají kontrolu nad celou SP organizací."
Na chvíli jsem se zamyslela... Společníci duší. To jméno mi něco říkalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Po chvíli jsem na to přišla.
"Ano, ano, už jsem o nich slyšela. Nejsou to tajná společnost jako Masonovi?"
"Tak něco, ale je mnohem těžší dostat se tam," řekl.
"Protože musíš být Ochránce duší?"
Přikývl. " A nejsou děsivý," pokračoval, "je to jednodušší, když věří, že dodržuješ pravidla. Nemají rádi, když mají kolem lidi, co nedodržují pravidla."
"Já a nedodržovat pravidla? To slyším poprvé." Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem ráda, že si o to o mně myslí.
Zastavili jsme před skleněnou obrazovkou. Byl tam obrázek ruky a Dan přiložil svou dlaň na ten obrys. Obrazovka se otevřela a my jsme pošli tím otvorem. Byla ohromená tím, co jsem viděla.
Celé to místo bylo centrem aktivity. Bylo to obrovské místo s prosklenými místnostmi po jedné straně a s uzavřenými po druhé. Podél zadní stěny byly obrovité obrazovky s technickými daty a s něčím, co vypadalo jako živí přenos z různých oblastí.
V rozlehlém areálu byly tucty stolů a za nimi lidé ťukající do počítačů, zatímco jiní pobíhali kolem a mluvili s lidmi na jiných místech. Jejich kroky klapaly po dlážděné podlaze.
Stála jsem jako solný sloup a snažila se to všechno kolem vstřebat.
"Jak tohle vše může být uprostřed ničeho?"
"Vítej v Úřadě," řekl Dan. "Hádám, že to není to, co jsi očekávala?"
"Uh ne, je to opak toho, co jsem očekávala. Teď mi řekni, sedí tvůj šéf v některé soukromé místnosti a huňatou bílou kočkou na klíně?"
Dan se usmál.
Dál jsem sledovala veškerou aktivitu kolem sebe. "Je jen tohle tady Úřad, nebo je toho víc?"
"Je toho o trochu víc. Každý kontinent má svůj vlastní. Tohle je evropský, ale hlavní HQ je v Los Angeles."
"Prokristapána, Dane, kolik SP je tam venku?"
"Několik tisíc v UK a na celém světě je nás přes milion."
"A nikdo normální o nich nemá tušení?"
Dan se na mě polovičatě usmál. "Nemyslíš o nás, Gracie? Nikdo normální nemá o nás tušení. Nezapomínej, že ty jsi také Ochránce duší."
Zamračila jsem se na něj. Nemůžu o sobě přemýšlet jako o jedním z nich.
Dan ignoroval můj výraz a pokračoval. "Ochránci duší chodili po zemi od počátku věků a stejně jako u ostatních, náš počet roste."
"Neuvěřitelný."
"Pojď," řekl a rozešel se. Viděla jsem, že jde k velkému stříbrnému stolu naproti vchodu. Všimla jsem, že lidé za tím stolem mají na hrudi připnuté bezpečnostní odznaky. Dan mě představil a vyplnil malý formulář.
Sledovala jsem Dana, když mluvil. Bylo na něm víc než jen vzhled. To, jak mluvil, jak držel ramena vzpřímená, nutilo lidi kolem k němu vzhlížet. On byl jeden z těch, kteří měli respekt, a působil tak příjemně, že lidé chtěli být kolem něj.
Jiný muž, podle jeho jmenovky to byl Robert, přistoupil ke stolu a řekl Danovi, že ho Ředitel chce na slovíčko.
Dan se podíval na hodinky. "Dobře. Promiň, Gracie. Tohle nebude trvat dlouho."
Usmála jsem se a rozloučila s tím sekuriťákem a poslušně následovala Dana. Zastavili jsme se u prosklených dveří a identifikační obrazovkou podle dlaně. Dan přiložil ruku na skleněnou desku.
Místnost za tím vypadala stejně jako hlavní areál, odkud jsme právě přišli. Následovala jsem Dana do kanceláře po levé straně. Zaklepal na dveře a vysoký muž vyšel ven, oblečený v košili a kalhotách. Pokývl na mě před tím, než ztišil hlas, aby ho mohl slyšet jen Dan. Stála jsem vedla a cítila se jako pátý kolo u vozu. Napadlo mě, jestli Dana ještě někdy uvidím, až mě vezme domů.
Hluk za námi mě vytrhl z myšlenek. Dan se mi podíval přes ramena a já uslyšela, jak si něco mumlá pod vousy.
Podívala jsem se kolem sebe a uviděla tři muže ve stejné černé soupravě, jako nosí Dan. Oni drželi chlapa v džínech a kapuce, který vypadal jako z třicátých let. Jak se blížili k nám, ten muž se začal bránit a ostatní měli co dělat, aby ho udrželi. Kývli na nás a ten zadržený se mi zadíval do očí. V téhle chvíli přestal odporovat a já si všimla, že má v očích paniku.
"Prosím, pomoz mi," řekl a zrychleně dýchal. "Tohle není správný. Tohle nemůžou dělat. Musíš to někomu říct."
Bez varování se natáhnul a popadl mě za kabát a škubl mnou k sobě. Neudržela jsem se na nohou a zřítila se na něj.
"Zavolej do novin," zasyčel.
Dan rychle skočil mezi nás a uvolnil sevření toho muže. Chytil ho za ruku a zkroutil mu ji za zády. Ten chlap se předklonil a zakňučel.
"Neodporuj a nebude to bolet," řekl Dan a předal ho dozorcům. Potom se otočil a sehnul se ke mně tak, abych jen já mohla slyšet, co říká.
"Jsi v pořádku, Gracie? Ublížil ti?"
Zavrtěla jsem hlavou a upravila si kabát. "V pohodě, jsem v pohodě. Jen trochu pomačkaná, to je všechno."
Ředitel, který byl do teď potichu, se otočil k dozorcům. "Pánové, mohli byste mi říct, na co si tu hrajete?"
"Promiňte, pane. Přivedli jsme ho v poutech, ale po výslechu jsme si mysleli, že se uklidnil."
Další dozorce mu skočil do řeči "požadoval důstojnost, když jsme ho vedli do SEC, a my mysleli, že to není problém."
Ředitel zavrtěl hlavou a zvýšil hlas. "Jsou tu protokoly. CSP (zkažený ochránce duší) musí mít pouta pořád. Konec příběhu."
"Už se to nebude opakovat, pane."
"To bych prosil."
Dan se otočil na dozorce. "Je tenhle ve spojení se skupinou?"
Dozorce zavrtěl hlavou. "Zcela jistě není jedním z nich. Jeho primární jméno je Hunter, je mu osmdesát šest. Má smrtelnou nemoc."
Ředitel si povzdychl. Dan se podíval na toho chlapa v obleku, který stál s poraženě skloněnou hlavou.
"Co se děje, kámo? Proč jste to nechal dojít do červeného stádia?"
Podívala jsem se nad jeho hlavu a představovala červenou auru, kterou viděli dozorci.
Na chvíli se přestal vzpírat a podíval se na Dana. Paniku v jeho očích nahradilo zoufalství.
"Prosím přestaňte, prosím vás. Nenuťte mě jí do SEC."
Je hlas byl přidušený a bylo těžké ho nelitovat."
On pokračoval. "Budu poslouchat mysl tohoto muže, udělám cokoliv, co bude chtít, upřednostním jeho myšlenky a přání před svými. Slibuju. Jen mě nenuťte tam jít."
Dan zavrtěl hlavou a na okamžik jsem si myslela, že vidím v jeho očích soucit, ale on se zhluboka nadechl a jeho tvář opět ztvrdla.
"Co se s vámi stane, už není ve vašich rukou. Znáte zákon, takže víte, že tahle část je nevyhnutelná."
"Ale já vím, že venku jsou tací, co jsou přepnutí roky. Když můžou oni, proč ne já?"
"Protože je to špatné," řekl Ředitel. "Nemůžete jen tak zneužívat svůj dar a krást těla. To je jako vražda."
Překvapilo mě, když se zadržený začal smát. "Nemáte ponětí, o čem mluvíte, že ne?" Přestal se smát a vytáhl se do své plné výšky, byl téměř vysoký jako Dan.
"Počkejte, až se dostanete do mého věku. Uvnitř se cítím na dvacet, ale mé staré tělo mělo nemocné plíce. Život je vzácný. Slyšíte o tom celý život, ale vezmete to na vědomí, až když se to stane vám. No já už jsem měl dost toho být starý a nemocný. Našel jsem druhou šanci na život ve zdravém těle a nechci se toho vzdát."
Dan přistoupil blíže k němu, mluvil tiše. "Ale to není o tom, co chcete. To co děláte, jde proti všemu, v co věříme."
Muž odstoupil o krok od Dana tak daleko, jak by ho dozorce nechal a podíval se na Danovu jmenovku.
"Nejsi tak perfektní, Dane," vyplivnul jeho jméno, "vsadím se, že kdybys byl na mém místě, udělal bys to samé, a ty to víš.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama