SP - 1.kapitola

2. září 2015 v 21:06 | Táňa |  Soul Protector - Amanda Leigh Cowley

1.


Poprvé



Pozvánka byla krásná, kovově lesklá elegance na rudém papíře, postříkaná exotickou vůní.
http://fantasychylacky-blog.stollovi.eu/wp-includes/js/tinymce/plugins/wordpress/img/trans.gifOpřela jsem se o kuchyňskou linku a na pár okamžiků jsem ji obdivovala před tím, než jsem si povzdychla, přeložila ji na polovinu a položila ji na hromadu určenou k recyklaci. Věděla jsem, že Lydia čeká, že opravdu na její narozeninovou večeři přijdu, ale v duchu jsem si udělala poznámku, že jí musím zatelefonovat a říct jí nějakou výmluvu, abychom z toho měly obě lepší pocit. A pak jsem to jako obvykle odkládala. Pokaždé, když jsem šla do kuchyně, barevný papír zachytil můj pohled a žaludek mi dělal kotrmelce, když jsem si vzpomněla, že jí stále musím zavolat.
Čtvrtek před Lydiinou párty mě zastihla nepřipravenou, objevila se na mém pracovišti bez ohlášení. Byla jsem ztracena v dělání korektury dlouhého a nudného článku, snažila jsem se pochopit, proč zejména tento odstavec nebyl uspořádán správně, když se řezavý, známý hlas dožadoval mé pozornosti. Prudce jsem vzhlédla. Usmála se na mě malým, sevřeným úsměvem, který jí však úplně nedosáhl k očím.
"No, vau… ahoj, Lydie," řekla jsem, podařilo se mi zmrazit svou tvář do příjemného výrazu. "To je ale milé překvapení."
Její úsměv povadl, ale podařilo se jí udržet svůj tón ležérní. "Jen jdu kolem a vzpomněla jsem si, že jsi mi neřekla, jestli přijdeš, nebo nepřijdeš na mou narozeninovou večeři."
Opřela se o můj stůl a čekala na mou odpověď a já si připomněla jaké to je, když se do mého obličeje plíživě dostává pocit tepla. Otevřela jsem a zavřela pusu, modlila se, aby můj mozek vymyslel slušnou omluvu, ale než jsem mohla s něčím skutečným přijít, pustila se do přednášky.
"Gracie Reynoldsová, přestaň být sobecká. Neměla bys takhle opouštět své přátele. Jednoho dne budeš chtít zase společensky žít, ale když se podíváš kolem sebe, nebude nikdo, kdo by si s tebou vyrazil."
No, měla pravdu. V zoufalé snaze uklidit ji od svých kolegů, jsem neměla jinou možnost, než se zhluboka nadechnout a přislíbit to.
"Lyd, nebuď hloupá. Samozřejmě že přijdu do restaurace. Opravdu se na to těším."
V jejích rysech se blýskl malý, vítězný pohled a ona přikývla. Pak se znovu usmála, tentokrát skutečným úsměvem a elegantně vyšla z kanceláře. Každý muž v otevřené místnosti jí při tom sledoval.

***


V tu již zmíněnou noc jsem se vlekla do svahu směrem k Westow Hill. Kombinace větru a deště se ukázala být příliš náročná pro moji starou khaki bundu a já cítila sílu přírody v každé malé mezeře a dírkách na knoflíky. Boty na podpatku byly další chybou. Toužebně jsem pomyslela na své terénní boty ve spodní části skříně. Stálo mě to každou unci odhodlání, abych se nezastavila, neotočila a nezamířila zpět do teplého, útulného bytu.
Za rohem jsem uviděla neonový nápis s názvem italské restaurace. Zelený a červený název "Vertoni" vypadal oslnivě oproti noční obloze. Rychle jsem se podívala na hodinky a kousala se do rtu. Všichni byli uvnitř, Lydia, její přátelé a jejich perfektní životy.
Alespoň tam bude Kerry, uklidňovala jsem se. Kerry, moje nejstarší kamarádka, bude přesně vědět, jak se cítím. Když jsem jí volala po Lydiině návštěvě, řekla mi, že je to dobře. Byla ráda, že jsem se konečně znovu dostala ven a slíbila mi, že všechno bude v pořádku.
Jako blázen, jsem jí uvěřila…
Jakmile jsem vstoupila do restaurace, teplo a atmosféra mě zasáhla. Místo bylo plné lidí zabraných do živé konverzace, zatímco hudba na pozadí se snažila to přehlušit. Vůně z misky s česnekem se tu linula a žaludek mi po rozpoznání toho, co to je, zakručel.
Otřela jsem si boty o kokosovou rohož, srdce mi bušilo, když jsem se rozhlédla po spoře osvětleném jídelním prostoru po Lydii, Kerry a ostatních. Mé kaštanové vlasy (někteří lidé by možná řekli v barvě jako zázvor), strávila jsem polovinu večera jejich prohrabáváním a rovnáním, teďka byly připláclé k mé hlavě, odhalovaly mi uši, které vyčnívaly o něco víc, než bych byla ráda. Nenápadně jsem si je po stranách znovu ulízla.
Za chvilku jsem zahlédla Kerry ve vzdáleném rohu, mávající divoce rukama v mém směru, její tmavé, kudrnaté vlasy se jí s jejím pohybem pohupovaly nahoru a dolů. Ztěžka jsem polkla a vydala se ke stolu.
"Gracie," vyjekla, poskakujíc mě přivítala.
Natáhla jsem se k ní, abych ji objala a ucítila jsem, jak sebou trhla, když moje vlhké vlasy přejely přes její tvář.
"Ehmm, zamokřila jsi mě. Kudy jsi to šla, ty bláznivá oslice? Mimochodem, neboj se. Zachránila jsem ti místo vedle sebe. Sundej si ten mokrý kabát a přijď si sednout."
Sebevědomá a temperamentní, Kerry vždycky mluvila rychlostí tří tisíc mil za hodinu.
"Jen mi dovol pozdravit Lydii," řekla jsem, stahujíc ze sebe mokrou bundu a přehazujíc ji přes opěradlo židle.
"Konečně, jsi tady, Gracie. Můžeme si objednat."
Otočila jsem se, potěšena, že vidím Joeho, Kerryna partnera, se kterým se pořád scházela a roscházela.
"Ahoj, Joe." Natáhla jsem se a dala jsem mu polibek na jeho strniště na tváři, a těšila se z jeho citrusové vůně, vody po holení. "Jsem ráda, že tě vidím, cizinče."
"Je dobré být zpátky," řekl a drze na mě mrkl.
Vedle Joea seděla Lydia. Váhala jsem před tím, než jsem se k ní přiblížila. Byla vystylizovaná do úplné dokonalosti, její make-up byl bez poskvrnky a její dlouhé blond vlasy ji v lesklých vlnách spadaly na záda. Výstřih značkových šatů byl vkusný, dostatečně ukazoval rýhu mezi ňadry, proto většina mužů v restauraci měla rozzlobené připomínky, další polovina se zastavila a čuměla. Byla definitivně jako alfa samice, a zatímco se muži rádi dívali, většinou se příliš báli přiblížit, bylo to jako nepsané pravidlo, které je upozorňovalo, že je mimo jejich ligu.
Zhluboka jsem se nadechla a sklonila se, abych ji objala.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Lyd."
Jak jsem se napřímila, spatřila jsem, jak očima střelila po svých hodinkách od svého návrháře.
"Lepší pozdě než nikdy, Gracie."
"Já vím… Omlouvám se… ehm… přinesla jsem ti něco malého. Taková drobnost." Šmátrala jsem v mojí kabelce a vytáhla jsem dárek, zabalený balíček, kterému se nějak podařilo zůstat suchý.
Její tvář se rozzářila. "Ah, neměla sis dělat škodu."
Vzala mi dárek z ruky a začala zběsile trhat růžový balicí papír z jednoho konce. Sledovala jsem, jak se podívala dovnitř a tahala za třpytivý materiál, vytaženým jen z poloviny. Stupovala ho během celé dvě sekundy dříve, než její úsměv povadl a ona ho zandala dovnitř, skládala papír přes vyvýšeninu.
"Šála, díky," řekla rychle, zastrčivší balíček pod židli.
Podařilo se mi, i přes mé zklamání, udržet úsměv. Opravdu jsem si myslela, že to byl docela dobrý nápad. Jasně, neměla jsem ten přirozený instinkt, který by mi řekl, jestli je to skvělé… nebo ne.
"Ahoj, Gracie," Lydiin přítel Phil, mě vzal na vědomí. ,Můj Phil', tak ho Lydia oslovovala, a stejně tak i já a Kerry, ale jen když byla mimo náš doslech.
"Zdržel tě venku nějaký problém?" popichoval.
Můj Phil se k Lydii určitě hodil. Vysoký, dobře stavěný, s písčitými vlasy nagelovanými k dokonalosti. Vyzařoval šarm a charisma, což dobře využil jako ředitel vlastní společnosti. Když ji pozval ven, věděl, že riskuje. To bylo před více než rokem a stále byly spolu.
Rychle jsem se na něj usmála, uvnitř jsem se hrbila, cítila jsem, jak mé tváře zčervenaly - ne proto, že by mě přitahoval, ale protože jsem se vždycky cítila tak trochu nehodná jeho pozornosti. Snažila jsem se vymyslet nějako vtipnou proti reakci a místo toho nastalo trapné ticho. V očekávání zvedl obočí předtím, než se s rozlučujícím úsměvem otočil ke konverzaci s Joeem.
Opět jsem si uhladila vlasy přes uši, zhluboka se nadechla a šla jsem na svoje místo vedle Kerry. Kývla jsem na rychlý pozdrav na ostatní lidi u našeho stolu. Poznala jsem dvě dívky, byly to Lydiiny kolegyně. Ale ty kluky jsem nikdy neviděla.
Kerry zvedla láhev Rioji, která stála nečinně na stole a nalila si do své prázdné sklenice víno.
"Jsi v pořádku? Je to tady trochu spárovaný," řekla potichu.
"Jsem v pořádku. Opravdu."
Smutně se na mě podívala a já si uvědomila, že moje slova byla příliš ostrá na to, aby zněla jako pravda.
"Je ti lépe bez něj, Gracie. V moři je spousta jiných ryb."
Zvedla jsem oči. "Vím. Proč na mě všichni chrlí tohle klišé?"
"Promiň," řekla, udělala grimasu. "Prostě tě takhle nerada vidím. Vím, že to musí být pro tebe těžké potom, co se stalo, víš, s Mikem a Michelle."
No skvěle, Kerry. Po slibu, který mi předtím dala, že se o tomhle tématu nebude zmiňovat, se jí to podařilo vydržet asi prvních pět minut.
Studovala můj obličej, čekala na mou reakci, ale nebyla jsem v náladě, abych o tom traumatizujícím vztahu mluvila. Zvedla jsem sklenici, dala jsem si velký doušek vína a změnila téma hovoru.
"Lydia vypadá v těch šatech skvěle."
Kerry mé prohlášení ignorovala. Cítila jsem její pohled setrvávající na mé tváři, ale nebyla tu žádná možnost, jak se tomu vyhnout.
Podívala jsem se na ni s odhodlaným výrazem a zvýšila jsem hlasitost mého hlasu. "Jsou krásný, viď?"
Smysluplně jsem pohnula hlavou, dívajíc se na Lydii, a na okraji mého vidění jsem viděla Kerry, jemně zavrtět hlavou před tím, než na mě obrátila svůj chápavý pohled.
"Jo, to jsou," povzdechla si. "Lydia vypadá skvěle, jako obvykle. Je dneska v režimu náfuky, díky svému povýšení, tak se připrav kývnout na všech správných místech a řekni jí, jak je úžasná."
Ohlédla jsem se na Kerry a usmála se. Ne kvůli tomu, co právě řekla, ale protože změnila téma ,Mike a Michelle'. Byla velmi tvrdohlavá a myslela si, že všechno ví nejlíp. Pokud nebylo něco v pořádku, dělala, jako by její poslání bylo vyřešit to a já jsem věděla, že jí zabíjí, že mi není schopna pomoci.
Většinu jídla jsem strávila pasivním posloucháním konverzace, co se vedla kolem mě. Kerry, která se bavila o účesech s jednou z kolegyň Lydie, začala zvedat pramen svých tmavých, kudrnatých vlasů a přehodila jej přes Joeovu oholenou hlavu. Díky alkoholu jim to připadalo tak legrační, že se smáli tak, až jim tekly slzy po tvářích.
Snažila jsem se smát spolu s nimi, ale v tu chvíli mi došlo, jak jsem od nich vzdálená. Cítila jsem se ztracená a sama. Věděla jsem, že sem nemám chodit.
Během toho Kerry přesunula svoji židli blíž ke mně a stiskla mi ruku. "Jsem tak šťastná, že jsi dneska večer přišla. Nebylo by to bez tebe ono."
Doplnila naše sklenice a dala si velký lok. "Život je mnohem zábavnější, když jsi okolo."
Zvedla jsem obočí.
"No, to bude, až se vrátíš k svému normálnímu veselému já. Ale alespoň děláš pokroky…" Škytala a rozlila si trochu vína po tričku.
"Hups," řekla a přitáhla si ubrousek k ústům a snažila se vysát červené víno. "Každopádně, co jsem to říkala? Oh, jo… protože dívky našeho věku by neměly trávit sobotní noc ležením na gauči a požíráním doritos. Byla si na scestí k tomu, aby sis koupila pletací jehlice a hejno koček…"
"Myslím, že jsi chtěla říct smečku."
"Chtěla?" řekla, další škyt ji překvapil.
"Ano." Vzala jsem si ubrousek a začala utírat rozlité víno ze stolu. "Je to hejno ptáků a smečka koček. Nebo vlastně… není to tlupa?"
"Eh, Gracie, začne to být zajímavé nebo tě můžu přestat poslouchat?"
"Promiň," řekla jsem a kousla se do rtu. "Konverzační dovednosti mám trochu v mínusu, když opouštím domov jen kvůli práci či nákupu v Tescu."
"Ááá, neboj se. Od nynějška se to všechno změní. Nejsi už poustevník, ne?"
Nebyla jsem o tom přesvědčena, ale přesto jsem přikývla. "Díky za to že jsi se mnou vydržela, zatímco jsem byla tak nevrlá."
"Hele, to není tvoje vina. Pokud by se na mě můj přítel vykašlal a pak by vyznal svou nehynoucí lásku mé sestřičce, taky by to se mnou otřáslo."
Po naší večeři byly talíře odnesené, dva číšníci se objevili s šampaňským a skleničkami pro každého. Ozval se zvuk odsunující se židle, kterou odtlačil Můj Phil zády a vstal. Předpokládala jsem, že se chystá učinit povinný narozeninový přípitek pro Lydii, a tak jsem natáhla ruku a přisunula svou skleničku k doplnění.
Můj Phil zvedl ruku, aby bylo ticho a já byla překvapena, když jsem uviděla, jak se mu třásla.
Odkašlal si a podíval se všem do tváří.
"Já jen chci říct, všechno nejlepší k narozeninám moje krásná Lydie."
Všichni jsme pozvedli své prázdné sklenice na šampaňské v Lydiině směru a podařilo se nám synchronizovaně říct "Všechno nejlepší k narozeninám."
Můj Phil polkl a otočil se k ní čelem, jeho hlas se třásl a pokračoval.
"Od té doby co jsem potkal mého miláčka, otřásl se mi svět. Miluji tě z celého srdce a chci s tebou strávit zbytek mého života."
Hledal něco v kapse a začal klekat na jedno koleno. Šokovaně jsem se rozhlédla po našem stolu a všimla si, že každý vypadal stejně překvapeně, jako jsem se cítila já. Stejně tak i ostatní hosté to pochopili, celá restaurace ztichla očekáváním.
Když najednou nastalo naprosté ticho, Můj Phil natáhl ruku a chytil Lydii za ruku.
"Lydie McKenzieová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?"
Zadržela jsem dech, Lydia se odmlčela, její výraz byl nečitelný. Cítila jsem, jak všechny malé chloupky na mé ruce začínají vstávat.
Po několika dlouhých sekundách se její tvář změnila do širokého úsměvu a vyjekla. "Ano, Phile, moc ráda."
V pravý čas přišel číšník se šampaňským a korek i celá restaurace explodovala v jásotu a potlesku. Rozjařený Můj Phil nandal na Lydiin prst prsten, pak vyskočil, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní.
Přinutila jsem se k úsměvu a připojila se k nim, tleskala jsem tak moc, jak jen jsem to svedla. Podívala jsem se na šťastný pár, zářící pozitivností a cítila se ohromeně se smutkem z mojí vlastní situace.
Co se to se mnou stalo? Jedna z mých nejlepších kamarádek se právě zasnoubila, a místo toho, abych byla nadšená, užírala jsem se žárlivostí. Bylo to víc, než jsem zvládla unést.
Věděla jsem, že bych měla vstát, stejně jako zbytek stolu a popřát šťastnému páru. Jak jsem odsunula svoji židli, vstala jsem, cítila jsem slzy hrozící, že vytrysknou. Snažila jsem se mrkat. Pláč by se těžko vysvětloval a já nechtěla tenhle okamžik Lydie a Mého Phila zkazit.
Šla jsem k místu, kde stáli a Lydia úplně zářila. Viděla jsem čistou radost v jejích očích. Rozevřela jsem paže a objala ji.
"Gratuluju, Lyd," podařilo se mi kuňknout.
Naklonila se a stiskla mě zpět.
Bylo to hrozné. Chtěla jsem být součástí její radosti, ale vše, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak byl život nespravedlivý, a jak moc jsem si s ní chtěla vyměnit místo v jejím dokonalém světě. Chtěla jsem být šťastná, chtěla jsem být úspěšná, a víc než cokoli jiného, jsem se chtěla cítit milována. Žárlila jsem tak, že to bylo jako fyzická bolest.
Zrádná slza unikla z mého oka a já začala cítit závrať. Hučelo mi v uších a na jednu nebo dvě sekundy jsem se cítila, jako bych měla omdlít. Zavřela jsem oči, abych se pokusila zbavit pocitu závratě a unikl mi vzlyk. Lydia mě pustila ze svého objetí a já jsem se roztřeseně napřímila, z toho že došlo k vlhké ztrátě sebeovládání na mé tváři. Ale nemohla jsem pochopit, proč jsou mé oči suché. Uvědomila jsem si, když jsem se podívala na její tvář, že musela taky plakat. Slzy štěstí?
Otevřela jsem oči a znovu spatřila restauraci, ale něco bylo jinak.http://fantasychylacky-blog.stollovi.eu/wp-includes/js/tinymce/plugins/wordpress/img/trans.gifNěco bylo velmi špatně. Předtím jsem čelila hlavním dveřím, byla jsem si tím jistá, ale nyní jsem byla směrem ke kuchyni. To se zdálo být bezvýznamné. Ale mé srdce rozbušila mnohem více znepokojující situace. Během mrknutí oka byla Lydia pryč. A tvář zírající na mě z jejího místa byla má vlastní.
Znovu jsem zavřela oči. Když jsem je pomalu otevřela, byla jsem šokovaná, zjistila jsem, že se stále ještě dívám na sebe a dech mi unikl ze rtů. Stojící před sebou, můj zrcadlový obraz mi vrátil můj pohled s pozvednutým obočím. Všimla jsem si, jak si nenápadně otřela slzu zpod řas.
Paralyzovaná strachem jsem nemohla mluvit. Každou chvíli se vše vrátí do normálu, jak to má být. Cítila jsem, jak mi mé srdce tluče v hrudi, jak se mi nahrnula krev do uší.
Rozhlédla jsem se kolem, překvapilo mě, že všem ostatním to připadalo normální. Proč nebyli šokování, že jsou z nás dvě? To nedávalo žádný smysl. Jak mě ochromovala panika, začala jsem se cítit mdle a moje vidění se začalo zhoršovat v…
Další věc, na kterou si pamatuji je, že jsem ležela na podlaze, a Můj Phil byl vedle mého boku na kolenech, podpírající mi hlavu. Mluvil ke mně, ale slova zněla, jako by přicházela z daleka. Cítila jsem skleničku, která tlačila proti mým ústům.
"Tady máš, Lydie. Napij se, kvůli mně."
Co? Proč mě oslovuje Lydie?
"No tak, miláčku. Právě jsi byla minutu mimo. Dej si loka a budeš se cítit lépe."
Udělala jsem, co mi bylo řečeno, a ledová voda zapříčinila, že jsem cítila chlad na mých suchých rtech, shazující mě zpět do přítomnosti.
"Díky," zaskřehotala jsem, můj hlas zněl, jako by nebyl v pořádku. Zkusila jsem to znovu, "myslím, že jsem v pořádku." Co to…? To opravdu neznělo jako já.
Zvedla jsem ruku ke své tváři, otřela jsem si trochu vody, která se mi rozlila po bradě, a když jsem to udělala, zahlédla jsem svůj prstýnek. Ve skutečnosti to byl Lydiin nový diamantový prsten, ale byl na mém prstu. Trapně jsem usilovala o to, abych ho dostala pryč, ale jak jsem drápla po mém prstu, bylo to k ničemu. Prsten se nechtěl pohnout.
"Co se děje?" zeptal se Můj Phil. Jeho tvář byla stažena do ustaraného zamračení. "Chceš se posadit?"
"Ano, myslím, že…," Nemohla jsem si zvyknout na vyšší frekvenci mého hlasu. "Myslím, že bych měla jít na dámy." Potřebovala jsem se od všech dostat pryč a vyřešit to.
"Nech mě ti pomoct." Byl to můj hlas, ale byla to jiná Gracie, která formulovala ta slova.
Natáhla ruku a položila ji kolem mých ramen. Pokrčila jsem rameny. "Jsem v pořádku, opravdu." Nechtěla jsem její pomoc. Začala jsem šílet.
Panika byla horká a lepkavá, sžírající můj parfém byl intensivní a měla jsem na sobě rozdílnou vůni. Chtěla jsem se dostat pryč od každého, takže bych mohla zjistit a vymyslet, co se to děje.
Popadla jsem tašku, otočila jsem se zády k jejich tvářím vyvedených z míry a vydala se na toaletu v zadní části restaurace. Jak jsem šla po pokoji, cítila jsem se jinak - vyšší.
Byla jsem si vědoma, že někteří z lidí kolem na mě zírali, tak jsem se zaměřila na dřevěnou podlahu. Potom jsem zahlédla své nohy. Boty, které byly dříve nesnesitelné, byly pryč a na jejich místě byla dvojice elegantních černých bot, které jsem neznala.
Otevřela jsem dveře na toaletu a byla frustrovaná, když jsem tam uviděla několik dalších osob, které si myly ruce a malovaly rty. Vydala jsem se do kabinky a obrátila se, abych zavřela dveře. Když jsem uviděla poprvé svůj obraz, rozhodně jsem to nebyla já. Při dalším pohledu tam byla vysoká, atraktivní dívka s dlouhými blond vlnitými vlasy. Dívala jsem se na Lydii.
Práskla jsem při zavírání dveří, a svezla se na záchodovou mísu. Tohle se nemůže dít. Zhluboka jsem se nadechla, roztřásla se a pomalu se vyzvracela. Sáhla jsem do tašky a vytáhla svoje kapesní zrcátko. Otevřela jsem ho a opravdu, díval se na mě obličej, ale nebyl to ten, který jsem vídala celý život. Krásné hnědé oči hleděly do mých. Střelila jsem rukou na svou tvář a třaslavě jsem sledovala Lydiiny rysy. Dotkla jsem se jejích dlouhých řas, elegantního nosu a plných rtů. Vše, co jsem cítila, bylo cizí.
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Muselo to mít logické vysvětlení, jen jsem nemohla ani jedno vymyslet. Moje mysl byla zaplavena a bojovala, aby uspořádala myšlenky. Ale čím víc jsem se snažila soustředit tím víc, přicházelo zvonění v uších. Bylo to trochu jako tiché hlasy, ale nebylo to nic, co by mi dávalo nějaký smysl.
Z vnější strany kabinky jsem slyšela jiný hlasitý a jasný hlas, můj hlas.
"Lydie, jsi tam? Je všechno v pořádku, zlatíčko?"
Sakra, ,Gracie' mě musela sledovat. Ale byla Gracie a když jsem byla v Lydiině těle, byla ona v mém?
"Jsem v pořádku," řekla jsem a snažila se zbavit paniky v mém hlase.
Potřebovala jsem si s ní promluvit, abych se mohla pokusit pochopit, co se to děje, ale nechtěla jsem začít znít před ostatními lidmi jako šílená ženská.
Vstala jsem a modlila se, aby mě mé vratké nožky udržely, odemkla jsem dveře a vyšla z kabinky. Viděla jsem, že se na mě dívala s obavami, ale rozhodně nebyla na stejné úrovni paniky jako já.
"Vzala sis špatnou tašku," řekla pouze, podala mým směrem Lydiinu tašku.
Podívala jsem se na tu tašku, držela, moji tašku, ´Graciinu´ tašku.
"Pojď Lyd, Phil začíná mít starosti. Chce tě vzít domů," řekla a natáhla svou druhou ruku směrem ke mně.
Natáhla jsem se a uchopila ji jen s jedinou myšlenkou. Chtěla jsem tuhle noční můru přečkat do konce a vše vrátit do normálu. S tímto na mysli jsem měla znova ten divný dezorientovaný stav. Ohromila mě závrať a mohla jsem vidět jasné světla. Opravdu jsem si myslela, že znova omdlím. Zavřela jsem oči a čekala, až se vytratí bzučící tón. A když jsem je otevřela, všechno se zas vrátilo do normálu. Jen tak. Na druhou stranu jsem nyní čelila pohledu na Lidii. Dívala se do prostoru, jako kdyby snila s otevřenýma očima. Ostatní ženy pokračovaly, jako kdyby se nic nestalo, upravovaly si make-up a povídaly si. Ani jedna z nich nevypadala, že by si všimla něčeho mimořádného, co se právě stalo.
Hodila jsem pohledem nad umyvadla do obřího zrcadla, abych si potvrdila, že jsem to opravdu zase já.
"Co. Se. To. Právě. Stalo?" Zeptala jsem se a snažila se udržet svůj hlas v klidu.
Lydia se dostala ze svého snění a setkala se s mým pohledem. "Co... oh, omdlela jsem?"
Podívala se na můj vážný výraz a zasmála se. "Nedělej takový povyk, Gracie. Myslím, že to bylo ze vzrušení z Philova návrhu. Cítila jsem se trochu slabě a myslím, že jsem omdlela, ale jsem v pořádku. No vraťme se ke stolu."
Ostře jsem vydechla. Neuvěřitelné. Bylo to, jako kdyby nikdy neopustila svoje tělo. Co je s ní špatně? Co je špatně se mnou?
Šly jsme naší cestou zpět k ostatním a všichni se začali točit kolem Lydie. Odmítla pokusy Mého Phila vzít ji domů a všechno zlehčovala. Řekla, že je v pořádku, možná měla příliš vína, nebo tak něco.
Ale já nebyla v pořádku, byla jsem zcela traumatizována. Rozhodla jsem se nic neříct o té příhodě, co se mi před chvilkou stala. Měla jsem tisíc otázek, které protékaly mou myslí, a moje hlava pulzovala, takže jsem vynechala zákusek a omluvila se a odešla brzy. Nikdo si toho skoro ani nevšiml. Všichni měli ještě pořád strach o Lydii.
Celou tu zpáteční procházku k bytu mi neustále prolétávala myslí ta výměna těl. Co to sakra mělo všechno znamenat? Znovu a znovu jsem procházela detaily, ale nemohla jsem najít žádné logické vysvětlení.
Došla jsem do bytu a odeslala jsem textovku Kerry, aby věděla, že jsem doma v jednom kuse. Nemohla jsem setřást ten neskutečný pocit, tak jsem se rozhodla to zkusit zaspat. Říkala jsem si, že se všechno bude jevit lépe v dopoledních hodinách - vždy to tak bylo. Vzala jsem si sklenici vody a vydala se do ložnice, zatvrzele jsem se snažila vypnout svou zběsilou mysl. O pár minut později jsem upadla do vyčerpaného spánku.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama