NLTL - 8.kapitola

1. května 2015 v 11:01 | Katka (kor Yanica) |  Nothing Left to Lose - Kirsty Moseley

Ahojky všem, přeji vám krásný sváteční den a jako dárek vám posíláme další kapitolu. Taky vám chceme moc poděkovat za nádherných 106 hvězdiček za předchozí kapitolu a za povzbudivé komentáře.


Kapitola osm


Nakupování byla příjemná změna. Bylo fajn aspoň na chvíli dostat se z domu. Jediný problém byl, že jsem se většinu času cítila jako bych tam byla sama. Ashton byl neustále roztěkaný a všechno nenápadně kontroloval, takže polovinu času jsem si povídala jenom sama se sebou.
"Možná jsme měli říct Deanovi, kde jdeme, potom by ses mohl skutečně uvolnit, a věnovat pozornost tomu, co říkám," vyštěkla jsem, když jsme se posadili v kavárně, abychom si dali něco k pití, než půjdeme znovu nakupovat. Zírala jsem na něj, raději pozoroval skupinu teenagerů, kteří procházeli okolo nás, než aby mi odpovídal na otázky, na které jsem ho ptala.
"Řekl jsem mu to, je tam vzadu," odpověděl a ukázal hlavou přes rameno.
Rychle jsem pohlédla tím směrem a uviděla Deana v civilním oblečení, postávajícího o tři obchody dál. Povzdechla jsem si a zamračila se, nenáviděla jsem být sledována.
Když jsem dopíjela kávu, zahlédla jsem skrz okno dvě známé postavy.
Ach můj bože, to nemůže být! Jack!
Oči se mi rozšířily při pohledu na blonďaté, neposedné vlasy a rovný nos, jak se loudá po obchoďáku ve volných džínách a tričku GAP. Zmateně jsem s sebou trhla na židli. Srdce se mi zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod.
Ale jakmile se mi jedna strana úst vytáhla do úsměvu, moje štěstí a naděje, že možná ty poslední tři roky byly jen sen, vrátila jsem se zpátky do reality, s obrovskou a bolestivou ránou. Srdce se mi nad tou ztrátou zlomilo znovu a znovu, když jsem zjistila, že to nebyl můj Jack. Byl to jeho mladší bratr Michael.
Doprovázelo ho jeho matka Pam… a právě si mě všimli a zjevně mířili přímo k nám. Pam se na mě vřele usmála, ale moje oči znovu zabloudily na Michaela. Připadalo mi jako by mi tělo ochladlo. Neviděla jsem ho roky a úplně jsem zapomněla, jak moc byl podobný svému bratrovi. Nebyl stavěný jako Jack a možná byl o pár centimetrů vyšší, ale ve tváři jakoby byli dvojčata. A právě mu bylo tolik, kolik měl Jack, když zemřel.
Ruce se mi začaly tak nekontrolovatelně třást, že hrníček, který jsem držela v ruce, cinkal o talířek, na kterém stál. Z úst mi uteklo slabé zanaříkání, obvykle jsem měla čas připravit se, když jsem se měla s nimi setkat. Nikdy jsem na ně takhle nenarazila a nebyla jsem si jistá, jestli se s tím dokážu vyrovnat.
Ashton se rychle postavil, uchopil mě za nadloktí, pomohl mi vstát a přitlačil mě ke zdi za mými zády. Celé jeho tělo se napjalo a okamžitě mě zakryl, přitiskl jeho záda na můj hrudník, aby mě zastínil svým tělem, tak jak to udělal tu první noc, kdy za mnou přišel do mého pokoje, když jsem křičela.
"O co jde?" zeptal se ostře, šahající do kapsy jeho vesty pravděpodobně pro svou zbraň nebo nůž.
Zafňukala jsem, přitlačila jsem tvář do jeho ramene a zavřela oči. Nemohla jsem mluvit. Sotva jsem mohla pořádně dýchat. Ovládal mě zármutek, vypadalo to jako by se vše vrátilo, tak abych se v tom znovu utápěla. Chtěla jsem brečet. Chtěla jsem křičet a řvát a naříkat, ale nic ze mě nevycházelo. Smutek neměl kudy uniknout, jenom ve mně rostl, drtil a plnil mě.
Matně jsem si uvědomovala zvonění Ashtonova mobilního telefonu a jak na něj krátce a stručně odpověděl. Když se ke mně otočil a vzal můj obličej do dlaní, podívala jsem se do jeho zelených oči a cítila, jak se mi chvěje brada. Nemohla jsem se s tím vyrovnat. Zármutek byl znovu čerstvý a otevřený, jakoby se to stalo právě teď, jako bych právě teď Jacka ztratila a viděla ho znovu umírat.
"Dýchej," zašeptal Ashton. "Anno, jenom dýchej, pro mě. Všechno bude v pořádku. Vím, že teď panikaříš, ale poslouchej můj hlas. Nic ti neublíží." Snažila jsem se dýchat pomalu, když jsem mu zatnula prsty do jeho boku, totálně ztracená v zármutku a vině. "Slyšíš své srdce bít?" zeptal se, když mi odsunul vlasy z ramene. "Jestli ho slyšíš, pak počítej údery a jen zkus dýchat tak, aby ses uklidnila. Nenechám nikoho, aby ti ublížil."
Oči mi zalétly k Pam a Michaelovi, stáli tam a zděšeně mě sledovali s očima dokořán. Pam plakala a rukou si zakrývala ústa. Michael se mračil a vrtěl hlavou, otočil se ke své matce a řekl ji něco, co jsem nemohla slyšet.
Podívala jsem se zpět na Ashtona a polkla svůj smutek. To co jsem nejvíc nenáviděla, bylo to, že jsem znepokojila Pam, tím že jsem byla rozrušená. Už toho měla dost za sebou - ztratila kvůli mně svého syna. Potřebovala jsem se dát dohromady. Dělala jsem to, co Ashton řekl, snažila jsem se soustředit na tlukot mého srdce, které bubnovalo v mých uších, když se na mě usmál a kývnul, aby povzbudil. Můj dech se pomalu vrátil k normálu, když jsem bojovala s emocionální bouří, která se mě snažila ovládnout.
"Požádám je, aby odešli," navrhnul, odtáhl se ode mě, když se můj dech ustálil a v uších mi přestalo srdce bít.
Polkla jsem a zavrtěla hlavou. "Ne, nedělej to," zachraptěla jsem a narovnala se.
Jeho obočí se spojilo, když kývnul, stáhnul se dozadu a položil mi ruku dolu na záda. Přinutila jsem se k úsměvu, když jsem se otočila, abych čelila matce kluka, kterého jsem nechala zabít a jeho bratrovi, který zdědil všechny rysy, které jsem na svém příteli milovala.
"Ahoj," řekla jsem rozpačitě.
Pam popotáhla, usmála se na mě zpátky a přistoupila blíž ke mně. "Ach Anno, je mi to tak líto, že jsme tě rozrušili," řekla laskavě, otírajíc si slzy z očí. "Jak se máš? Chyběla jsi nám."
Kývla jsem. "Taky jste mi chyběli." Ačkoliv to nebyla pravda. Nedovolila jsem si o nich moc přemýšlet, protože to přinášelo zpět příliš mnoho vzpomínek. Jednodušší pro mě bylo je úplně ignorovat a nedovolit si o nich přemýšlet, nebo se cítit vítaná.
"Můžu tě obejmout?" zeptala se, s naději v hlase.
Zatnula jsem zuby tak pevně, až mě začala bolet čelist, ale přikývla jsem a dovolila ji, aby mě zabalila do objetí, které bylo tak známé, že jsem si připadala, jako bych znovu měla deset let a já za ni přišla s odřeným kolenem.
Když prolomila objetí, Michael ke mně přistoupil a také rozevřel náruč, aby mě objal. Ze rtů mi uniklo slabé zakňourání, když jsem se na něj skrz můj smutek usmála. Když okolo mě omotal ruce, zavřela jsem oči, objala ho na chvíli příliš těsně a vlastně příliš na dlouho. Část mě ho nechtěla nikdy pustit a nechat jít.
Ustoupil a rukama si projel skrz vlasy, právě tak jak to dělával Jack. "Neviděl jsem tě roky. Měla bys chodit častěji," prohlásil.
Oči se mi zalily slzami, dokonce i hlas měl podobný jako jeho bratr. Vypadal tak moc jako Jack, sotva jsem dokázala vydržet se na něj dívat, ale zároveň jsem se nemohla dívat jinam. Hrozilo, že mě zármutek rozdrtí. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho budu ještě schopná se na něj dívat, aniž bych se na něj nevrhla a prosila ho, aby mě držel, nebo bych brečela, dokud bych nemohla dýchat.
Pam mi položila ruce na paže. "Anno, dostala jsi mou zprávu? Byli bychom rádi, kdyby si k nám přišla na večeři nebo něco, než se vrátíš do školy. Chyběla jsi nám doma." zavrkala a jemně mi stiskla ruku.
Několikrát jsem polkla, usilovně přemýšlející co jim odpovědět. "Hm… nejsem si jistá, jestli budu mít čas. Odjíždíme za pár dní a mám toho hodně co udělat než odjedu na školu." otočila jsem se a ukázala na Ashtona. "To je Ashton. Ashtone, to je Pamela a Michael Robertsovi," chabě jsem je představila, modlící se, aby si nevšimli, jak se mi klepou ruce.
Ashton si s oběma potřásl rukou a vyměnil zdvořilosti, když náhle v jeho kapse začal zvonit jeho mobilní telefon. "Omlouvám se. Promiňte." omluvil se a otočil, aby ho přijal. Během několika sekund se otočil zpátky ke mně. "Je mi to opravdu líto Anno, ale musíme jít. Potřebujeme vyzvednout ještě nějaké věci po cestě domů," nařídil.
Nikdy v životě jsem nebyla vděčnější za telefonní hovor. Nedokázala bych se déle udržet pohromadě. Snažila jsem se udržet zděšení a hrůzu z mého hlasu, když jsem s nimi mluvila. Cítila jsem, že se brzy zhroutím, ale nechtěla jsem, aby Pam byla u toho.
Poté co jsme se rozloučili a já slíbila, že se pokusím udělat si čas, abych je navštívila, než následující týden odjedu do školy, nechala jsem Ashtona, aby mě odvedl nouzovým východem obchodního domu ven.
Na čerstvém vzduchu jsem polkla, když mi začaly téct slzy. Ashtonova tvář byla plná starostí a smutku, když mě uchopil za ruku a vedl mě skrz parkoviště k místu, kde jsme parkovali.
Když už jsme byli téměř u auta, nohy mi vypověděly službu a já nemohla udělat ani krok. Sesunula jsem se k zemi a vzlykala na asfaltu. Ashtonovy ruce vklouzly pode mě, zvednul mě a zbytek cesty mě nesl. Stále držíc mě v náručí, nastoupil do auta a posadil si mě na klín.
S pocitem potřeby a téměř zoufalá po útěše, jsem ovinula ruce okolo jeho krku a vzlykala na jeho rameni, dokud mi nezačalo být špatně. Celou tu dobu mě hladil po zádech a jemně mě houpal.
Asi tak po deseti minutách mi slzy uschly, měla jsem jen ucpaný nos a dech se mi zadrhával. Zlostně jsem si rukama přejela přes tváře a utřela poslední slzy. "Omlouvám se," zamumlala jsem, můj hlas byl ochraptělý od všeho toho pláče.
"Vypadal jako on, že?" smutně odpověděl. Přikývla jsem a příliš silně si zkousla ret, až mi začal krvácet. "Prr! Opatrně," zanadával, popadl kapesník a jemně mi ret otřel.
Odtlačila jsem mu ruku pryč. "Raději bychom měli jít, když máme vyzvednout nějaké věci," řekla jsem tiše, hlas se mi pořád zadrhával z mého posledního záchvatu pláče.
"Nemusíme nic vyzvednout; řekl jsem to jen, abychom mohli odejít. Vypadala jsi, jakoby si to už déle nevydržela a udělali jsme to právě včas." vysvětlil a ušklíbl se.
"No a kdo ti teda volal?" zeptala jsem se zmateně.
"Nikdo. Použil jsem zvonění v telefonu," odpověděl s vážným úsměvem.
Ach Bože, on mě odtamtud dostal, dřív než jsem se stihla před všemi sesypat? Znovu jsem mu omotala ruce okolo krku a vděčně ho objala. "Děkuji ti," zašeptala jsem. Hodně to pro mě znamenalo, že tohle udělal; nenáviděla bych sama sebe, kdybych se sesypala před Jackovou mámou jako teď před Ashtonem. Voněl tak dobře, že jsem ho ještě nechtěla pustit, zabořila jsem mu obličej ze strany jeho krku, zavřela oči a poprvé za tři roky si užívala něčí blízkost.
"Je to moje práce se o tebe starat, ne?" odpověděl jemně a taky mě objal.
"Jo, na tak dlouho co jsi tady," zachraptěla jsem. Tak teď už viděl mé skutečné já, plačící, slabá a hysterická holka, každou chvíli teď požádá o přeložení.
Povzdechl si a utáhl mi své ruce okolo pasu. "Anno, já tě neopustím jako ostatní, slibuji. I po tom co můj úkol tady skončí, budu tu pro tebe, jestli mě budeš potřebovat."
"Jo, jasně," řekla jsem jízlivě. Nakonec mě stejně všichni opustili; jen jsem se obrnila proti tomu, aby mi to už nevadilo.
Zvedla jsem hlavu z jeho ramene, abych se na něj mohla podívat, ale neslezla jsem z jeho klína. Jen jsem tam tak seděla a nasávala pohodlí a podporu, kterou mi nabízel, milovat znovu ten pocit být někomu blíž a přemýšlet na něčím jiným, než jen zírat na tu díru, která je tam, kde jsem mívala srdce. Usmál se a já se mu zadívala do jeho nádherných zelených očí. Byly smaragdově zelené s flíčky světlé zelené a oříškově hnědé. Byly to jednoduše ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy v životě viděla. Pohledem jsem přejížděla přes jeho obličej, snažila pojmout každý jeho dokonalý centimetr - linie jeho čelisti a křivku jeho rtu. Jeho dech mě ovíjel po tváři a vlasy na zátylku mě mravenčily. Náhle mi přišlo, jakoby se v autě oteplilo a vzduch nějak zhoustl. Cítila jsem jak mi teplo a touha proudí žilami, polkla jsem, když mé tělo začalo pálit na místech, kde jsem nechtěla nikoho od Jacka. Toužila jsem po něm, aby se sklonil a přitiskl ty jemně vypadající rty na moje.
Náhle jsem se přistihla u mé myšlenky a uvědomila si, o čem jsem začala snít. Nenávist a odpor k sobě samé mě zasáhl jako vědro studené vody. Nenáviděla jsem skutečnost, že jsem se na něj takhle dívala, že jsem byla nevěrná Jackovi, protože, chtě nechtě, ve skutečnosti mě Ashton přitahoval.
Podívala jsem se stranou a zavřela oči, když jsem se odtáhla z jeho klína a vlezla si na sedadlo spolujezdce. "Můžeme jet domů?" zašeptala jsem, neschopná se na něj znovu podívat. Neměla jsem ponětí, co se mi to stalo, nebo proč jsem najednou měla takový pocit. Po tři roky jsem necítila nic kromě vzteku, bolestí a žalu, ale teď jsem cítila něco jiného - a ani trochu se mi to nelíbilo.
Kývnul a nastartoval auto, zatímco jsem si zapínala pás. Cestou domu jsme byli potichu. Neměla jsem ponětí, co říct nebo co udělat, tak jsem neděla nic kromě sledování stromu, které jsme míjeli. Když jsme dojeli na příjezdovou cestu k domu, nasadila jsem si na hlavu kapuci mé mikiny, aby částečně zakrývala mou tvář. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že jsem brečela. Ashton mě tiše následoval po domě, celou dobu měl ruku dole na mých zádech. Věděla jsem, že se mě jen snaží podpořit, ale začala jsem nesnášet skutečnost, že se mě celou dobu dotýká a já mu to dovoluji.
Když jsem se zastavila před mou ložnici, otočila jsem se k němu a pokrčila rameny. "Půjdu si teď chvílí kreslit a pak brzy spát."
Kývnul a otevřel pusu, aby mi odpověděl, ale nedala jsem mu příležitost, vklouzla jsem do pokoje a zavřela mu dveře před obličejem dveře. Potřebovala jsem soukromí; smutek se mi pořád vířil v oblasti žaludku, potřebovala jsem být sama tak, abych se s ním pokusila vypořádat.
Moc jsem toho nenakreslila, seděla jsem tam téměř hodinu, škrábala jsem se, štípala se a rýpala kůži na mém levém lokti, dokud moje nehty nebyly pokryté krvi a moje kůže byla odřená do červená a rozbolavělá. Sebepoškozovat jsem se začala chvílí potom, co mě nalezli v Carterově domě. Někdy mi to pomohlo uvolnit emoce, někdy, jako dnes, jsem nechtěla nic jen krvácet.
Později v noci jsem upadla do hororového spánku, ve kterém jsem viděla, jak mého přítele zabíjí muž, který mě pronásleduje pokaždé, když spím. Zabíjí ho znovu a znovu. Když Ashton znovu vtrhnul do mého pokoje, třetí noc za sebou, jen jsem se mu omluvila a otočila se k němu zády, abych neviděla jeho soucitný výraz. Bez ptaní si vlezl do mé postele, přisunul se blíž k mým zádům a objal mě okolo břicha.
"Vypadá to, že spíš lépe, když jsem tady s tebou," zašeptal.
Neodpověděla jsem. A abych byla upřímná, jestli jeho chrápání zastaví, abych znovu viděla Jackovou zničenou tvář noc co noc, pak jsem tohle rozptýlení vítala.
 

139 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anny Anny | 1. května 2015 v 11:28 | Reagovat

Moc děkuji za překlad a moc se těším na další kapitolu. Doufám, ze bude co nejdříve :-D

2 Danka Danka | 1. května 2015 v 11:32 | Reagovat

Moc děkuji za kapitolu. :-)  :-D

3 Paja Paja | 1. května 2015 v 11:34 | Reagovat

Vyborny preklad holky!!! ;-)

4 Katka Katka | 1. května 2015 v 11:43 | Reagovat

Další bude až po víkendu ;-).

5 Karol Karol | 1. května 2015 v 12:13 | Reagovat

Moc děkuju za překlad. :-) Těším se na další kapitolu. :-) :-)

6 Evudar Evudar | 1. května 2015 v 12:21 | Reagovat

Skvělé, díky moc :-)  :-)

7 Gina Gina | 1. května 2015 v 12:56 | Reagovat

Ďakujem za ďalšiu skvelú kapitolu bol to určite super darček 8-) a už sa neviem dočkať nasledujúcej :-D

8 Mia Mia | 1. května 2015 v 13:28 | Reagovat

Díky moc za skvělý dárek k dnešnímu svátku v podobě další kapitoly této krásné knížky! :-)
Přeji vám ať si dnešní svátek lásky užijete podle svých představ! :-)

9 Michala Michala | 1. května 2015 v 13:46 | Reagovat

Ďakujem za preklad :-)

10 Mirka Mirka | 1. května 2015 v 13:48 | Reagovat

Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

11 Petra Petra | 1. května 2015 v 13:53 | Reagovat

Děkuji moc za překlad

12 Lenka Lenka | 1. května 2015 v 14:45 | Reagovat

díky za překlad :-)

13 Gabo Gabo | 1. května 2015 v 14:52 | Reagovat

Ďakujeeem :-)  :-)

14 galipeko galipeko | 1. května 2015 v 17:54 | Reagovat

dakujem :-)

15 Lou Lou | 1. května 2015 v 19:12 | Reagovat

nádheraaa :3 :D děkuju za krásný dárek k prvnímu Máji... :D

16 Danča Danča | 1. května 2015 v 21:38 | Reagovat

Děkuji za kapitolku :-)  ;-)

17 Mája Mája | 1. května 2015 v 21:39 | Reagovat

Překlad i korekce super díky!!! :-D  8-)

18 Mery Mery | 2. května 2015 v 1:35 | Reagovat

Opäť skvelá kapitola....teším sa na pokračovanie...
super

19 MIRA MIRA | 2. května 2015 v 8:00 | Reagovat

Prečo sa musí mladší brat tak podobať na Jacka?? Ale Ashtonova ochrana sa mi páči. :-D Veľmi pekne ďakujem za nádherný preklad a korekciu. :-)

20 Nella Nella | 2. května 2015 v 11:58 | Reagovat

Děkuji moc :-)

21 Yanica Yanica | 2. května 2015 v 18:57 | Reagovat

[19]: No, ja som to nečítala dopredu, ale zdá sa, že Michael sa ešte v príbehu objaví a nie v úlohe "mladšieho brášku" 8-O  :-D  ;-) :-P
Vďaka za povzbudivé komentáre!!! :-)

22 Katka Katka | 2. května 2015 v 19:11 | Reagovat

[21]: myslíš? já to teda taky nečetla, ale tohle mě vůbec nenapadlo.

23 MIRA MIRA | 2. května 2015 v 21:10 | Reagovat

[21]: Presne nad tým som uvažovala. :-D Tak sa nechám prekvapiť. ;-)

24 Terka Terka | 2. května 2015 v 22:36 | Reagovat

Děkuji :-)

25 Kveta Kveta | 3. května 2015 v 8:28 | Reagovat

Děkuji moc. :-)

26 Katka Katka | 3. května 2015 v 8:38 | Reagovat

Holky myslíte vždyť ona má 19. a on 16. Já si to snad přečtu O_O  O_O  O_O  :-D .

27 MIRA MIRA | 3. května 2015 v 10:17 | Reagovat

[26]: Uvidíme. To poznáš, že vek je len číslo ;-), a ak chcú obaja :-D... Ale podľa mňa to nie je dobrý nápad, pretože má každý iné pohnútky. Ale necháme sa prekvapiť, možno sa medzi nimi nič nestane. :-)

28 Yanica Yanica | E-mail | 3. května 2015 v 12:39 | Reagovat

[26]:[27]: O_O Holky, z mojej strany to nebola narážka na nejaký "sex", ale akože pomôže Ashtonovi ochraňovať Anabell. [:tired:]  :D  :-D

29 Kamča Kamča | 3. května 2015 v 15:21 | Reagovat

No doufám, že si Michaela nepustí moc k tělu. Akorát by ubližovala sama sobě 8-O
A Ashton ... nemám slov miluju ho :-D  :-)
Moc děkuju za další skvělé pokračování :-)

30 Katka Katka | 3. května 2015 v 15:23 | Reagovat

[28]: Jo tak to jo ;-)

31 MIRA MIRA | 3. května 2015 v 16:41 | Reagovat

[28]: Pardon. Ja mám len bujnú fantáziu. :-)

32 Yanica Yanica | 3. května 2015 v 17:23 | Reagovat

[31]:Aj my!!! :-)  :-D

33 Katka Katka | 3. května 2015 v 19:16 | Reagovat

[29]: já taky :-D  :-D  :-D a co píšu další a další kapitolu tak víc a víc ;-)

[31]: já to taky tak pochopila ale až pak jsem si uvědomila jejich věk :-D

[32]: vážně jsem fakt zvědavá jestli to tak bude ;-)

34 MIRA MIRA | 3. května 2015 v 21:28 | Reagovat

Na Ashtona aj tak nikto nemá. :-D

35 Renca Renca | 4. května 2015 v 9:46 | Reagovat

Krása, díky moc za další překlad a korekturu. :-) :-)

36 Jana Jana | 4. května 2015 v 9:54 | Reagovat

Díky moc, super :-)

37 Simča Simča | 5. května 2015 v 14:56 | Reagovat

Díky moc za překlad. Po dlouhé době knížka, která mě baví. :)

38 Yanica Yanica | 5. května 2015 v 19:16 | Reagovat

[37]:Vďaka Simčo, tvoja pochvala poteší!!! :D  :-P  :-D

39 Ik Ik | 5. května 2015 v 20:34 | Reagovat

díky za překlad :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama